Abinka Appinka a Tarinka Vikulka, CZ Vikulka, CZ

Anatomie koček


Nástroje

Kočka domácí (Felix silvestris f. catus) vznikla domestikací kočky divoké. Ze zoologického hlediska se jedná o savce, zařazeného do řádu šelem, čeledi kočkovitých (Felidae), podčeledi malých koček (Felinae) a rodu koček (Felis). Na rozdíl třeba od psů mají kočky (rodu Felis) v zásadě stejnou stavbu těla, odlišností mnoho není. Kočky jsou především lovci, čemuž odpovídá i stavba jejich těla a vyvinuté smysly.

Tělesná stavba kočky
Tělesná stavba kočky
(Rush Shippen Huidekoper "Tha Cat")
Kostra kočky
Kostra kočky
(Wikipedia Commons; Ondrejk)
  1. maxilla - čelist
  2. mandibula – sanice
  3. calvaria – klenba lebky
  4. axis – čepovec
  5. vertebra thoracica VI – šestý hrudníkový obratel
  6. vertebra lumbalis VI – šestý páteřní obratel
  7. os sacrum – křížová kost
  8. vertebra coccygea XI – jedenáctý ocasní obratel
  9. costa XIII – třinácté žebro
  10. arcus costalis – žebrový oblouk
  11. sternum – hrudní kost
  12. scapula - lopatka
  1. humerus – ramenní kost
  2. radius – vřetenní kost
  3. ulna – předloktí
  4. ossa carpi – zápěstní kůstky
  5. ossa metacarpalia – záprstní kůstky
  6. ossa digitorum manus – kosti prstů „ruky“
  7. os coxae – pánev
  8. os femoris – stehenní kost
  9. tibia – holenní kost
  10. fibula – lýtková kost
  11. ossa tarsi – předpatové (tarzální) kosti
  12. ossa metatarsalia – podpatové (metatarzální) kosti
  13. ossa digitorum pedis – kosti prstů nohy

Kostra kočky domácí se skládá z celkem 244 kostí. Tvoří jí hlavní části: lebka, páteř, žebra s hrudní kostí a končetiny.

Lebka
Kočičí lebka
(Rush Shippen Huidekoper "The Cat")

Lebka kočky domácí je středně dlouhá s vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi. Do mozkovny se vejde mozek vážící v průměru 26 až 32 gramů. Kočičímu chrupu dominují dlouhé špičáky, které kočka používá k usmrcení kořisti a k jejímu uchopení, dále třenové zuby a stoličky sloužící ke kousání drobnějších soust a drobné řezáky, kterými kočky oškrábávají malé kousky masa od kostí. Dospělá kočka má 30 zubů (12 řezáků, 4 špičáky, 10 třenových zubů a 4 stoličky; 16 zubů je na čelisti horní, 14 na dolní), mléčný kotěcí chrup čítá o 4 zoubky méně. Koťata se rodí bezzubá, první mléčné zuby se začínají objevovat po 10 až 30 dnech od narození a namísto mléčného chrupu nastupuje chrup trvalý přibližně v pátém měsíci věku kotěte. Výměna zoubků může být provázena zdravotními potížemi – slintáním, tím, že kočka tolik nesežere, anebo i zvýšenou teplotou. Skus správné kočky je klešťový (nebo také nůžkový), což znamená, že řezáky na horní i dolní čelisti se mají dotýkat řeznými plochami. Pokud se nedotýkají jedná se o podkus (dolní čelist je předsunutá před horní) anebo předkus (horní čelist je předsunutá před spodní) a takové vady vyřazují kočku z chovu, neboť jde zpravidla o vadu dědičnou. Na výstavách se toleruje předkus nebo podkus do 2 milimetrů.

Zuby
Schematické nákresy jednotlivých druhů kočičích zubů
(Rush Shippen Huidekoper "The Cat")

Klíční kost kočky je zakrnělá, což ve spojení s pákovitou stavbou zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje silný odraz ke skoku. Páteř je mimořádně ohebná. Tvoří jí 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (která je vlastně srůstem 3 obratlů), z níž víceméně plynule přechází páteř do ocasu. Ocas je vůbec nejvariabilnější částí kočičí kostry, skládá se z 20 až 23 obratlů. Na ocasní páteři se občas objevují zálomky nebo jiné deformace, které kočku vyřazují z chovu. Nejčastěji se zálomky vyskytují na ocáscích siamských koček, ale občas se objeví i u jiných plemen. Cílenou plemenitbou dochází k eliminaci této vady, takže se zálomky se dnes lze setkat už jen výjimečně. Existují však i plemena, u nichž je bezocasost nebo zkrácení ocasu cílem plemenitby. Zcela bezocasý je manx tzv. varieta rumpy, zkrácený ocas má manx stumpy, kupříkladu kurilský bobtail má pouze 8 ocasních obratlů. Zkrácené ocásky mají například i americký nebo japonský bobtail.

Tlapka
Tlapka
(Rush Shippen Huidekoper "The Cat")

Na předních končetinách má kočka 5 prstů se zatažitelnými drápky, na zadních 4. Pokud je kočka v klidu má drápky zatažené, došlapuje jen na polštářky – spodní plochy prstů. Právě našlapování na polštářky umožňuje kočce prakticky neslyšitelný pohyb, to že se pohybuje s drápky zataženými pak celkem jednoduše umožňuje rozeznat stopu kočkovité šelmy od šelmy psovité (psi zatahovatelnými drápky nedisponují). Jedinou kočkovitou šelmou, která nemá zatahovatelné drápky je gepard, ten je používá i při běhu – jako tretry – kdy mu pomáhají dosahovat rychlosti až 120 kilometrů v hodině. Samotné drápky patří vývojově ke kůži a srsti (jsou původem z ektodermu – vnější částí skupiny buněk, které vznikají už při zárodečném vývoji, u člověka z těchto buněk vznikají kromě pokožky například nehty). Drápky jsou především loveckou a obrannou zbraní kočky, ale i užitečnou pomůckou k pohybu (například při šplhání). Aby byly zbraní účinnou je potřeba, aby drápky byly ostré, proto neustále, tak jako nehty u člověka, dorůstají. Moc dlouhé drápky by ale zase kočce bránily v pohybu, proto si je kočky obrušují – v přírodě škrábáním stromů, doma na škrabadle. Broušení drápků je pudová záležitost, takovému projevu chování tedy nelze kočku odnaučit. Kočka je však inteligentní zvíře a snadno jí jde vysvětlit, kde si může drápky brousit a kde ne, správný chovatel má proto doma škrabadla na nichž si kočka může drápky brousit, když ne, poslouží jiný nábytek. Některé kočky používají drápky s neobyčejnou přesností a elegancí jako jemné nástroje – například vidličku (na drápek si nabodnou kousek masa z misky a podají si ho do tlamičky). Drápky mají ale i jednu další funkci – slouží k označování teritoria – jednak jimi kočky umí vytvořit optickou značku a jednak i značku pachovou, protože na polštářcích tlapek jsou potní žlázky.

Drápek
Kočičí drápek
(Rush Shippen Huidekoper "The Cat")

Kouzlo zatažení drápků pak spočívá na posledních dvou článcích prstů. Ty jsou spojené vazem, který drápek zatáhne do vazivové pochvy. Ven drápek vysouvá zase šlacha umístěná na spodní straně tlapky.

Plemen koček je samozřejmě víc, jednotlivá plemena se tedy od sebe musí nějak lišit. Nejčastěji se od sebe jednotlivá plemena liší mohutností stavby těla, délkou končetin, vzájemným poměrem jednotlivých částí těla, délkou ocasu apod. Nejvíc odlišností lze najít na samotné lebce, ty se mohou lišit délkou, šířkou, klenutím čela, nosu, nebo třeba mohutností čelistí.

Nejvýznamnější evropskou felinologickou (kočičí) organizací FIFe jsou vydávány standardy uznaných plemen koček, které popisují jednotlivé odlišnosti stavby těla, zbarvení srsti a dalších exteriérových znaků. V zásadě platí, že FIFe odmítá uznat ta plemena, u kterých dochází vlivem plemenitby k takovým deformacím těla kočky, které jí omezují v pohybu, nebo běžném způsobu života. Příkladem může být plemeno munchkin (chová se téměř výlučně v USA), u něhož došlo ke zkrácení předních končetin, takže tyto kočky se nemohou normálně pohybovat a dochází u nich i k jiným zdravotním potížím. Jiným plemenem, které FIFe neuznává je skotská klapouchá kočka. Ta má boltce sklopené dopředu kvůli působení určitého genu, který však působí negativně i na další chrupavčité části těla kočky. Naproti tomu plemeno americký curl s ušima sklopenýma dozadu je plemenem uznaným, neboť deformace se týká pouze chrupavky ucha a kočka nemá žádné jiné zdravotní potíže.

Kostra je kromě jiného obalena svalstvem. To je silně vyvinuté a s kostrou spojené mohutnými úpony, díky nimž může kočka okamžitě velice zrychlit a může daleko i vysoko skákat. V kočičím těle lze napočítat na 512 svalů, nejmohutnější jsou na zadních končetinách.

Uspořádání vnitřních orgánů kočky je u všech plemen v podstatě stejné. O oběh krve v těle kočky se stará srdce, složené ze dvou síní a dvou komor, kam je krev vháněna soustavou žil: Srdce krev vhání do plic, kde je okysličována a tepnami rozváděna po těle. Kočičí srdce tepe rychlostí 100 až 140 tepů za minutu, v poměru ke zbytku těla je dosti malé. Kočka však nepatří k žádným vytrvalým lovcům, je stavěna na rychlý, nebezpečný a velmi účinný krátký útok.

Uspořádání vnitřních orgánů
Uspořádání vnitřních orgánů
(Wikipedia Commons; Surachit, RuM)

Dospělá kočka má v těle zhruba čtvrt litru krve. Krev koček je srážlivější než krev lidská, což kočce umožňuje se po intenzivním útoku rychle zotavit. I u koček existují různé krevní skupiny. Jsou celkem tři: A, B a AB. Krevní skupinu kočky by měl zodpovědný chovatel znát, absolutně nezbytné je znát krevní skupinu březí kočky. Pokud je totiž kočka s krevní skupinou B nakryta kocourkem s krevní skupinou A, může u novorozených koťat nastat rozpad červených krvinek (tzv. FNI – felinní novorozenecká isoerythrolýza) a koťátka mohou uhynout. Krevní skupina A je skupinou dominantní (má ji také většina koček), potlačuje projevy B, proto tento problém může nastat právě jen v uvedeném případě. Krevní plazma koček totiž obsahuje protilátky proti jiné krevní skupině. Úhynu koťat lze zabránit – prvních 24 hodin nesmí dostat napít mateřského mléka. Právě z mateřského mléka koťátka dostanou do těla protilátky z krevní plasmy matky, které budou působit destruktivně na krev koťátek. Po uplynutí 24 hodin od porodu by měla už mít koťátka dostatek vlastních protilátek a kojení už by jim nemělo ublížit.

Plíce a další orgány dýchacího ústrojí samozřejmě plní funkci k okysličení krve. Skrze dýchací ústrojí však kočka umí regulovat i svou tělesnou teplotu. Průměrná tělesná teplota zdravé dospělé kočky se pohybuje od 38 do 39 stupňů Celsia. Klidná kočka v normálním prostředí se nadechne a vydechne 30krát až 50krát za minutu. Pokud je ale kočce horko, dýchání se zrychlí, kočka může začít dýchat i otevřenou tlamičkou. Tak dojde k rychlejšímu ochlazování krve v těle kočky.

Aby kočka mohla růst, musí kromě jiného přijímat potravu. Tu do sebe samozřejmě dostává tlamičkou, kde je potrava pomocí zoubků rozmělněna a míšena se slinami. Z tlamičky je pak potrava naháněna do hltanu a z něj do žaludku, kde je zpracována a do těla se pak vstřebává v tenkém střevě. Kočka je sice všežravec, ale drtivě převažuje strava masitá a tomu je uzpůsobeno i trávicí ústrojí kočky – má delší střeva než jiní všežravci.

Poměrně zajímavou součástkou kočky je její jazyk. Ten je pokryt papilami, drsnými výběžky, které z kočičího jazyka dělají něco jako smirkový papír. Pomocí papil mohou kočky lépe nabírat potravu i tekutiny, pomocí nich se jazyk stává účinným nástrojem při čištění kožichu, o papily se zachytávají odumřelé chloupky. Chlupy, které si kočka takto vylíže polyká, pokud je přiměřené množství, odchází chlupy z těla spolu s trusem, pokud jich je však příliš, vznikají v žaludku smotky – bezoáry, které kočka už nestráví a nezbývá jí než je vydávit.

Co však kočky pomocí jazyka na rozdíl od lidí nedokážou, je tvarování hlásek. K vyluzování zvuků používají kočky hrtan. Kočičí zvukové projevy podle vědců lze rozdělit do 16 různých kategorií, od zvuků vydávaných se zavřenou tlamičkou (mručení, předení), přes mňoukání až ke skutečnému řvaní. Podle celkové stavby těla se liší i intenzita zvuků, existují plemena hlučná (například siamky, bengálské kočky) i poměrně tichá (peršanky, ragdollové, britky, aj.). Nejzajímavějším zvukovým projevem koček je bezesporu předení. Dodnes se neví, jestli předení, resp. zvuk předení, vzniká v hrtanu, v břišní dutině, anebo úplně jinak. Faktem však je, že na rozdíl od velkých kočkovitých šelem, které buď nepředou vůbec, nebo jen při výdechu, kočky umí příst nepřetržitě (při nádechu i výdechu). Pro úplnost je ještě nutno dodat, že předení neznamená vždycky jen to, že je kočka spokojená, předou i kočky zraněné, které něco bolí (vibrace vznikající v důsledku předení mají bolest zmírňovat), nebo kočky, které se cítí ohrožené.

Tekutiny zpracovávají dvě ledviny. Ty špatné – moč, jsou odváděny močovody do měchýře a pak z těla ven močovou trubicí. Dospělá průměrná kočka močí 2krát až 3krát denně, celkem asi 100 až 200 mililitrů moči. Močí si kocouři značkují (a bohužel i doma) svoje teritorium.

Kocouří pohlaví žlázou jsou varlata Kocourci se rodí ideálně s varlátky už sestouplými, občas se ale stane, že sestoupí později nebo sestoupí jen jedno, anebo nesestoupí vůbec (kryptorchismus). Nesprávně sestouplá varlata vylučují kocoura z chovu, protože se jedná o vadu dědičnou. Kočičí pohlavní žlázou jsou vaječníky uložené v břišní dutině. Ty jsou vejcovodem spojeny s dělohou ve tvaru písmene Y. V děloze se vyvíjejí plody, vyvíjejí se v obou koncích, takže pokud jemně prohmatáme budoucí kočičku maminku ucítíme jednotlivá koťátka na obou bocích kočky.

V souvislosti s drápky už byla zmíněna kůže a srst. Všechny orgány, kosti, svaly, jsou „zabaleny“ do kůže. Kůže je většinou pokryta srstí, existují ale i kočičí plemena, která osrstěná nejsou, například sphynx, nebo petrbald. Jediná místa, která nejsou osrstěná u žádného plemene jsou v okolí nosu, na tlapkách (polštářcích, kde je i velké množství nervových zakončení, takže kočka má v tlapkách cit), na genitáliích a kolem struků. Na těchto místech se většinou nachází i potní žlázy, jinde na těle kočky je už ale nenajdeme. I když kočky v soubojích používají ostré drápky, málokdy se stane, že byla nějakým zásadním způsobem narušena kůže, nebo kočka byla nějak vážněji poraněna. Je to tím, že kočičí kůže je jakoby o číslo větší než kočka samotná, je volná.

Z kůže (konkrétně ze škáry) vyrůstají jednotlivé chlupy. Druhů chlupů je několik – krycí, pesíky a podsadové chlupy. Nejdelší jsou samozřejmě chlupy krycí, kratší a jemnější jsou pesíky a nejjemnější a nejkratší jsou chloupky podsadové. Struktura srsti je jedním ze znaků, kterými lze odlišit některá plemena – už byl zmíněn například sphynx, který srst nemá vůbec, německému rexovi chybí pesíky, krycí chloupky zase chybí třeba cornish rexům.

Dalším znakem, který odlišuje jednotlivá plemena je délka srsti. Všechna plemena se podle délky srsti (i když to není jediné kritérium) dělí do čtyř základních skupin: I. perské a exotické (dlouhosrsté), II. polodlouhosrsté, III. krátkosrsté a somálské a IV. siamské a orientální. Klasická domácí kočka má srst dlouhou asi 2 až 2,5 centimetru, s krátkou a jemnou podsadou a o něco delšími pesíky. Na omak je měkká. Pro srovnání – srst siamských a orientálních koček je 1,5 až 2 centimetry a je bez podsady. Některá plemena rexů mají chlupy a tedy i celou srst vlnitou. Naproti krátkosrstým kočkám máme dlouhosrsté (například kočky perské), jejichž krycí chlupy mohou dosahovat délky až 18 centimetrů. Příkladem polodlouhosrstých plemen mohou být norské lesní kočky, nebo mainské mývalí kočky.

Chlup
Kočičí chlup
(Wikipedia Commons; CalistaZ)

Nejmarkantnějším znakem, díky němuž lze od sebe odlišit jednotlivé kočky je zbarvení srsti (barevné variety). Zbarvení srsti je však zcela nezávislé na plemeni kočky, i když u některých plemen ušlechtilých koček některé barvy nenajdeme, nebo nejsou povolené (příkladem mohou být mainské mývalí kočky, u nichž je povoleno jakékoliv přírodní zbarvení, avšak siamské odznaky nejsou standardy FIFe povoleny – siamské odznaky totiž pochází ze zeměpisně zcela odlišných končin a v přírodě by se mainská mývalí kočka s kočkou siamskou asi jen dosti těžko potkala a spářila). U pouličních koček domácích ale můžeme opravdu očekávat jakkoliv zbarvená koťátka.

Srst je tvořena z jednotlivých chloupků, jejichž barva pak dává dohromady i barvu a texturu srsti. Barva samotná je dána množstvím, tvarem a rozmístěním pigmentových zrnek v chlupu. Pigmentová zrnka mohou být dvojího typu: eumelanin, který má na svědomí barvu černou a barvy od černé odvozené (modrou, čokoládovou, skořicovou, plavou) a pheomelanin, způsobující barvu červenou. Podmínky pro to, aby se projevila nějaká určitá barva jsou ovlivněny genetickými informacemi předávanými už při krytí. Kupříkladu červená barva je vázána na pohlaví (chromozom X), barva modrá pak vychází z černé, u níž došlo vlivem genetických změn k změně tvaru pigmentových zrnek, a tak dále. Základními barvami jsou tedy červená a černá, existují ale i jejich barvy ředěné, které způsobuje zvláštní ředící gen. Vlivem tohoto genu se mění uspořádání a rozmístění pigmentových zrnek v chlupu a z černé tak může vzniknout modrá, čokoládová, skořicová nebo plavá, z červené třeba lilová nebo krémová.

Většina koček ale není pouze jednobarevná, mají na sobě proužky, tečky, nebo jiné skvrnky. Tomuto se říká kresba srsti. Existují čtyři kresby srsti – tygrování, tečkování, mramorování a kresba habešská.

To ale samozřejmě ještě není zdaleka všechno. Není výjimkou jak u domácích koček, tak i u koček šlechtěných, že na jejich kožíšku se objevují bílé skvrny. Podle podílu bílé barvy lze odlišit několik typů bílé skvrnitosti – bikolor, harlekýn, van. Existují samozřejmě i celé bílé kočky, což ale na rozdíl od mnoha jiných zvířat naznamená, že by šlo rovnou o kočku – albína. Bílá je v tomto případě prostě pouze natolik dominantní barvou,, že všechny ostatní barvy překryje. Bílé kočky mohou mít barvu očí v podstatě jakoukoliv (žlutou, oranžovou, zelenou, modrou i oči nestejně zbarvené). Jistým rizikem při chování bílých koček je zvýšená míra počtu hluchých koček. Hluché kočky jsou samozřejmě vyloučeny z chovu, aby se tato vada co nejvíce eliminovala, navíc chovatel, který jede s bílou kočkou na výstavu musí mít veterinární atest o tom, že kočka není hluchá. Nicméně i hluchá kočka může doma prožít plnohodnotný život, stačí se k ní jen chovat ohleduplně, například tak, že k ní budeme přistupovat vždy tak, aby nás viděla a zbytečně se nelekala; pouliční hluché kočky to mají o mnoho těžší, protože mnohdy nemají možnost včas rozeznat případné nebezpečí.

(Wikipedia Commons; Abujoy)

Dalším typem zbarvení srsti může být stříbřitost, která vzniká tak, že z bílé barvy vystupují některé barvy jiné, nebo zbarvení siamské (akromelanické) kdy kočka se světle zbarvenou srstí na těle má tmavější konce nohou, ocásku a tmavší obličejovou masku, oči mají vždycky modré (například ragdollové). Jsou-li kontrasty barev mezi tělem a koncovými částmi menší, jedná se zbarvení o barmské (existuje například u rexů). A aby to nebylo moc jednotvárné, většina barev se dá samozřejmě vzájemně kombinovat.

Že je kočka vynikajícím lovcem není dáno jen její tělesnou stavbou, k tomu aby svou kořist mohla včas zaregistrovat musí mít vynikající smysly. Kočičí mozek váží 26 až 32 gramů, jeho čelní lalok ovládá pohybový aparát, temenní pak smyslové orgány. Jen pro úplnost, malý mozek řídí motoriku. Výzkumy už bylo prokázáno, že u domácích koček je mozek menší, než u jejich divokých příbuzných, je to tím, že domácí kočka žije jednodušším životem v blízkosti lidí a tedy má i snadnější přístup k potravě. Proti člověku je však kočka smyslově vybavena mnohem lépe, než člověk.

Asi nejproslulejší je kočičí ostrozrak. Umístění očí kočky zaručuje skvělé prostorové vidění dovolující obsáhnout široké zorné pole – až 280 stupňů. Nejostřeji vidí kočka od 2 do 7 metrů, vidění úplně nablízko zas tak skvělé kočky nemají. Zornička kočičího oka má štěrbinovitý tvar a dokáže se roztahovat a smršťovat. Roztahováním a stahováním zornice kočka reguluje množství světelných paprsků, které dopadají na sítnici, v prudkém světle jsou zorničky zúžené až na úzkou čárku, ve tmě je kočky dokáží roztáhnout až k okrajům oka, tak že vůbec nemusí být vidět duhovka, do oka tak i v přítmí dopadá dostatek světelných paprsků na to, aby kočka dobře viděla. V absolutní tmě, tedy v prostředí, kde žádné světelné paprsky nejsou, však ani kočka nevidí. Dalším zlepšovákem, který příroda přidala kočičímu oku (ale nejen kočičímu) je tzv. tapetum lucidum. Tapetum lucidum je malý shluk buněk na sítnici poblíž zrakového nervu, které odrážejí i minimální množství světelných paprsků a zesilují tak jejich intenzitu v oku. Tím, že světelné paprsky odráží, vzniká dojem, že kočkám svítí v přítmí oči. Jestli kočky vnímají všechny barvy barevného spektra nebo ne, to se zatím neví.

U ušlechtilých koček hraje velkou roli barva duhovky. Barva je ovlivněna množstvím pigmentu, nejvíce ho mají oči oranžové a měděné, méně oči žluté, ještě méně oči zelené, nejméně modré a oči bez pigmentu jsou červené (vyskytují se jenom velice vzácně u albínů). U některých plemen je standardy FIFe určeno, že mohou mít pouze určité zbarvení očí (duhovky), například u ragdollů se cení oči co nejintenzivněji modré.

Výborně vyvinutý mají kočky i sluch. Na rozdíl od člověka slyší kočky i mnohem vyšší frekvence do 30 – 65 kHz (pro srovnání – člověk slyší zvuky do frekvence 20 kHz). Ušní boltce kočkám rovněž usnadňují rozlišit, odkud zvuk přichází. I proto většina koček nesnáší dobře cestování v autě, nebo hlučné prostředí – slyší i to, co člověk nevnímá. V souvislosti s bílou barvou srsti bylo zmíněno, že u koček může existovat hluchota, a to i na jedno, nebo obě uši. Tuto vadu se cílenou plemenitbou snaží chovatelé co nejvíce eliminovat. Starým kočkám se, stejně jako lidem, sluch rovněž zhoršuje. Na výstavách se hodnotí postavení a velikost ušních boltců. To jak mají být velké a kde posazené pro jednotlivá plemena je popsáno ve standardech vydávaných FIFe.

Ucho je rovněž příčinou toho, že se kočka dokáže v pádu přetočit a dopadnout na tlapky. Ve vnitřním uchu je rovnovážné ústrojí, jakési tři polokruhové chodbičky plné nervových vláken a naplněné tekutinou, ve které plavou drobné kamínky. Ty se přesouvají podle pozice kočky a dávají jejímu mozku informace o tom, jaká aktuální pozice vlastně je. Ani kočka však nedokáže popírat zákony fyziky, proto padá-li kočka moc z malé výšky, nestihne se přetočit a na tlapky nedopadne, padá-li zase z moc velké výšky, nemá kostra a svalstvo šanci adekvátně náraz ztlumit a dojde ke zranění kočky. Do oken bytu a na balkón správného chovatele tedy patří sítě.

Stavba nosních dutin kočky
(Wikipedia Commons)

I kočičí čich je lepší než ten lidský. Čichové buňky jsou na nosní sliznici na ploše zhruba dvakrát větší, než je tomu u člověka. Čich je vyvinutý už u malých koťat, pomocí něj se neomylně vždy dostanou k maminčině struku. Čich je pro kočku samozřejmě důležitý pro nalezení potravy, zkoumání prostředí, seznamování se s dalšími kočkami. Kočky si ale jednotlivé pachy i pamatují. Při hledání potravy nebo při hledání toho správného partnera kočky větří. Větření umožňuje tzv. Jacobsonův (vomerosanální) orgán umístěný pod nosní dutinou za horními řezáky. Větření je vjem zčásti čichový zčásti chuťový. To, že kočka větří lze poznat neomylně, sedí u toho a soustředí se, má zaujatý pohled, pootevřenou tlamičku a vypadá poněkud přiblble.

Chuť samotná je však údajně nejslabším kočičím smyslem. Podle tvrzení vědců neumí rozeznat kočky sladkou chuť, koneckonců v přírodě by jí našla jen těžko, i proto není vhodné dávat kočkám sladké potraviny, dokonce by jim to mohlo ublížit, protože kočky nedokážou strávit cukr. Dokonce i laktóza (mléčný cukr) dělá mnoha kočkám problémy v podobě průjmů, mléko tedy paradoxně není pro kočky zrovna nic moc vhodného.

Posledním smyslem je hmat. Už bylo zmíněno, že velké množství nervových zakončení se nachází v tlapkách a kočky jsou v jejich používání ohromně šikovné. Další receptory se nacházejí kolem čenichu. Nejznámějším hmatovým orgánem jsou však bezesporu fousky, které najdeme jednak kolem čumáčku, jednak nad obočím a jednak na spodní straně tlapek. Dosti rozšířená je pověra, že pomocí fousků kočka pozná, kterou dírou se protáhne a kterou ne – kde projdou bez ohnutí fousky, projde celá kočka. U některých plemen ušlechtilých koček jsou však fousky o dost kratší a i když dorůstají, samy se lámou (například u devon rexů). Skrze fousky jsou kočky schopné vnímat i změny atmosférického tlaku. Receptory kočičího hmatu vydrží v porovnání s člověkem rovněž o několik stupňů vyšší teplotu, takže tam kde člověk už kvůli teplotě neudrží ruku, se může kočka ještě pořád spokojeně vyhřívat.

  • Zdroje:
  • M. Říhová – Chov koček, Grada 2007
  • Planeta zvířat
  • Wikipedia (CS, SK, EN)
  • Rush Shippen Huidekoper - "The Cat"