Abinka Appinka a Tarinka Vikulka, CZ Vikulka, CZ

Genetika koček

Předávání genetických informací



Nástroje

Předávání genetické informace z rodičovské buňky na buňku dceřinnou probíhá náhodně. Existují-li tedy na jednom lokusu dvě alely, bude potomek po rodičích dědit vždy náhodně jednu z dvou alel matky a jednu ze dvou alel otce.

Samotné dědění genetické informace je samozřejmě složitý proces, zjednodušeně řečeno dojde k tomu, že při oplodnění vajíčka spermií vzniká první buňka potomka – zygota, kam je předána polovina genetických informací matky (z vajíčka) a polovina genetických informací od otce (ze spermie).

Matematicky lze tuto situaci vyjádřit rovnicí (každým členem z první závorky násobíme každý z členů druhé závorky):

(A + B) x (C +D) = AC + AD + BC + BD

To, že předávání genetických informací od matky i otce probíhá náhodně odvodil a dokázal už v 19. století Jan Řehoř (Gregor) Mendel, český přírodovědec a průkopník průzkumů dědičnosti (1822 – 1884). Ale ani v tomto případě není nic černobílého – náhodný výběr sice platí, ale také se obvykle stává, že se dědí delší kus genetické informace, tedy většinou se od matky potomkovi předá určitý kousek obsahující geny na kratším či delším úseku chromatidy, a stejně tak od otce (lokalizační vazba).

Pro chovatele je většinou nejdůležitější exteriér kočky, tedy geny ovlivňující zbarvení, strukturu, kresbu a délku srsti, stavbu těla apod. Z tohoto hlediska tedy existuje 10 nejdůležitějších oligogenů, které obsadily lokusy označované jako A B C D I L O S T W.

Jak ale zjistit genotyp kočky, když už například v souvislosti s úplnou dominancí bylo řečeno, že podle pouhého vzhledu kočky nelze kompletní a konkrétní genetickou výbavu zjistit? Samozřejmě existují (poměrně nákladné) testy DNA, které konkrétní genotyp kočky odhalí. Nepoměrně levnější – vlastně je to zadarmo ale časově mnohem náročnější – je studium rodokmenů. Pokud totiž známe fenotypy (v rodokmenech vyjádřené pomocí EMS kódů) i předků, můžeme leckteré kombinace alelických párů vyloučit a to co nám zbude, bude tvořit genotyp naší kočičky. Někdy se takto můžeme dobrat k jednomu konkrétnímu genotypu, jindy nám může zůstat třeba 5 různých možností (a s tím už se dá leccos odhadnout), ale může se také stát, že těch možností – kombinací - budou stovky… (hovořím tu o genotypu – tj. kompletní genetické výbavě kočičky, pro jednotlivé geny se dá odvozovat mnohem úspěšněji).

Ovlivnit přenášení různých genetických informací se dá různými způsoby, předně výběrem vhodného krycího kocoura a kočky, z jejichž spojení se narodí (pravděpodobně, protože příroda si poroučet nedá – naštěstí) kvalitní koťátka, poté selekcí těch nejlepších jedinců pro chov (což ovšem neznamená, že by ta koťátka, která záměru chovatele nevyhovují byla nějaká méněcenná, nebo nemohla být výstavně úspěšná). Oba způsoby jsou akceptovatelné, na rozdíl od třetího – mechanických zásahů do struktury DNA (klonování). Jsem toho názoru, že příroda je nejlépe vybavená „vědomostmi“ o tom, co který konkrétní živočišný druh potřebuje nebo ne a zásah člověka do samotné podstaty organismu nemůže být nikdy žádoucí a v současné společnosti je jen otázkou času, kdy takového postupu (neustále zdokonalovaného) bude zneužito.

Dosti teorie, začněme se zabývat geny jednotlivých lokusů. Ještě před tím, si ale řekněme, že objeví-li se v textu malá či velká písmena, event. písmena s indexy, bude se nutno řídit následujícími pravidly (pokud někdo četl knihu „Malá genetika koček“ od René Bílka, je na tento postup zvyklý; kromě toho, že se mi osvědčil, je to i „oficiální názvosloví“ genetiky):

  • pokud bude uvedeno pouze jedno velké písmeno, bude se jednat o označení příslušného lokusu,
  • pokud budou uvedena dvě písmena (dvě velká, velké a malé, nebo dvě malá) jde o označení alelického páru,
  • pokud je uvedeno první velké písmeno a po něm pomlčka, symbolizuje to možnost alelického páru v přítomnosti alespoň jedné dominantní alely (A- je stejné jako AA nebo Aa).

Jak už bylo zmíněno, vzhled kočky se uvádí v rodokmenech kódy EMS, z nichž lze potom odvodit slovně (a většinou s velkou přesností) vzhled = fenotyp kočky. Nemělo by tedy být těžké podle EMS kódu si odvodit alespoň přibližné možné kombinace genotypů – a taky není. EMS kód se skládá z několika částí – první je vždycky zkratka plemene. Byť by se zdálo, že pro genetiku to nic moc neznamená (přeci každé plemeno má stejný počet chromozómů, má stejné geny…), tak znamená. V systému EMS se totiž neuvádí ty znaky, které jsou podle standardů u daného plemene předpokládané a „povinné“. Například u ragdollů se výslovně neuvádí modrookost (kód 61), ale z hlediska genetiky už je to skutečnost související třeba s geny na lokusu C ovlivňujícími zbarvení srsti (geny albinotické série).

Další částí EMS kódu je písmenné označení barvy. To mají na starosti různé geny a jejich kombinace, včetně jediného genu na lokusu O, který je vázán na pohlaví. Kupříkladu u modře želvovinové kočičky se můžeme dopátrat toho, že její alelická série lokusu O je Oo (kombinace dominantního a recesivního genu vázaného na pohlaví, která způsobuje želvovinové zbarvení) a zároveň na lokusu B je usazena alelická série bb (dvě recesivní alely), způsobující modré ředění barvy srsti.

Dalšími částmi EMS kódu jsou kódy bílé skvrnitosti – lokus S, kódy typu stříbřitosti – lokus I, kódy typu kresby – lokusy A a T, kódy zesvětlení (odznaků) – lokus C, kódy zkrácení ocasu – lokus M, a kódy zbarvení očí – tady je to poněkud složitější, protože zbarvení očí většinou souvisí s určitou kombinací různých genů, například s geny pro zesvětlení srsti a odznaky.

A teď konečně k projevům jednotlivých genů konkrétních lokusů. Ty si můžeme rozdělit do několika skupin.

  • 1. skupina – geny ovlivňující zbarvení srsti:
    • Lokus O – gen pro červenou barvu závislý na pohlaví
    • Lokus D – gen pro modré ředění
    • Lokus B – gen pro čokoládové ředění
    • Lokus W – gen pro bílou barvu
    • Lokus S – gen pro bílou skvrnitost
    • Lokus C – geny pro zesvětlení a odznaky (albinotická série)
  • 2. skupina – geny ovlivňující kresbu srsti
    • Lokus A – gen pro ticking (aguti)
    • Lokus T – gen pro kresbu srsti
    • Lokus I – gen pro stříbřitost (zlatost)
  • 3. skupina – geny ovlivňující délku srsti:
    • Lokus L – gen ovlivňující délku srsti
    • Lokus R – gen pro rexovitost srsti
    • Lokus Se - gen pro rexovitost u Selkirk rexů
    • Lokus Hr – gen pro bezsrstost
    • Lokus Hp - gen pro bezsrstost u Donských sphynxů a Petrbaldů
    • Lokus Wh – gen pro hrubosrstost
  • 4. skupina – geny ovlivňující stavbu těla:
    • Lokus M – gen ovlivňující délku a stavbu ocasu
    • Lokus Jb – gen ovlivňující zkrácení a svinutí ocasu
    • Lokus Fd – gen ovlivňující sklopení uší
    • Lokus Cu - gen ovlivňující sklopení uší u koček plemene Americký curl
    • Lokus Pd - gen ovlivňující polydaktylii
    • Lokus Sh - gen způsobující "srůstání" prstů
    • Lokus Mk - gen zkrácení končetin u plemene Munchkin


1. Genetika koček Obsah 3. Geny pro barvu srsti