Abinka Appinka a Tarinka Vikulka, CZ Vikulka, CZ

Genetika koček

Genetika v praxi


Nástroje

Známe-li alespoň uvedené základní věci o jednotlivých genech, můžeme si zkusit odvodit genotyp kočky. Základy olygogeny jsou tedy A B C D I L O S T W. Je-li v rodokmenu kočky napsáno, že se jedná například o mainskou mývalí kočku, černě želvovinovou, tygrovanou s bílou, pak si za použití získaných znalostí můžeme uvést, jaký asi může být její genotyp.

Začneme barvou – kočka není bílá, na lokusu W bude tedy mít alelický pár ww. Jedná se o kočičku želvovinovou, z čehož můžeme logicky odvodit sktuečnost, že na lokusu O nese alelický pár Oo. Kočička je černě želvovinová, není tedy ani modrá, ani čokoládová. Na lokusech B a D tedy bude buď dominantní homozygot, nebo heterozygot alel BB, Bb, Bbl, DD nebo Dd. Není stříbřitá – lokus I bude mít alelický pár ii; není nijak zesvětlená – na lokusu C ponese určitě alespoň jednu dominantní alelu C. Tady se nám bude hodit právě znalost konkrétního plemene – mainské mývalí kočky jsou kočky přírodní, tzn. není u nich (dle standardů) přípustné žádné barevné ředění a akromelanické odznaky. Z uvedeného je také zřejmé, že nejde o albína (ani o částečného). Se znalostí jen těchto základních faktů nám pak zbývá na lokusu C jediná možná varianta alelického páru, a to CC. Že je kočička tygrovaná znamená hned dvě věci – na lokusu A je buď dominantní homozygot AA nebo heterozygot Aa a na lokusu T ponese alelický pár t+t+ nebo t+tb. V kožíšku má bílé skvrny, což znamená že na lokusu S je buď dominantní homozygot (SS) nebo heterozygot (Ss). Mainské mývalí kočky jsou polodlouhosrsté plemeno, nemohou být tedy krátkosrsté a na lokusu L bude kočička recesivní homozygot (ll).

Uvedenou charakteristiku si můžeme ukázat v tabulce:


Lokus: A B C D I L O S T W
Alelický pár: AA
Aa
BB
Bb
Bbl
CC DD
Dd
ii ll Oo SS
Ss
t+t+
t+tb
ww

Je vidět, že i z pouhého rodokmenu lze vyčíst leccos. Dalším studiem předků a různými kombinačními postupy můžeme další varianty ještě vyloučit. Leccos lze zjistit i z toho, jaká se nám narodí koťátka. Chceme-li ale mít úplnou jistotu, jaký má naše kočička genotyp, musíme si nechat udělat DNA testy (u nich musíme už jenom doufat, že se vzorkem nebude nikdo neoprávněný manipulovat a nějak jej nepoškodí).

U jednotlivých genů byly leckdy uvedeny tabulky s dědičností. Uveďme si tedy příklad, jakým způsobem se mění genotyp na jednom z lokusů (pro příklad jsem vybral lokus pro modré ředění D) během několika generací.

V první generaci budeme mít černou kočičku s neředěnou barvou – dominantního heterozygota (DD) a budeme jí krýt s modrým kocourkem, což znamená, že na lokusu D je receisvní heterozygot (dd). Může-li každý potomek zdědit jednu ze dvou alel otce a jednu ze dvou alel matky, pak musíme použít už jednou uvedené rovnice (A + B) x (C + D) = AC + AD + BC + BD. Lepší a přehlednější je asi použití tabulky:

Kocourek dd
Kočička DD Dd Dd
Dd Dd

Z tabulky tedy vyčteme, že se nám narodí černá koťátka nesoucí vlohu pro modré ředění. Žádná jiná varianta není. Teď si tedy jednoho potomka (s alelickým párem Dd) vezmeme a necháme ho krýt opět s kocourkem modrým (dd):

Kocourek dd
Kočička Dd Dd Dd
dd dd

Teď už tu máme výsledek jiný – polovina koťátek bude černá s vlohou pro modré ředění a polovina koťátek bude modrých. Opětovně si vezmeme jednoho z černých potomků (Dd) a tentokráte ho nakryjeme kocourkem dominantně černým (DD):

Kocourek DD
Kočička Dd DD DD
Dd Dd

A narodí se nám všechna koťátka černá, z nichž polovina ponese dál vlohu pro modré ředění.

Samozřejmě mluvíme-li tu o polovinách, čtvrtinách a jiných poměrech, pak je nutno mít vždycky na paměti, že tu počítáme pravděpodobnost a pravděpodobnost neznamená, že to tak skutečně bude. Klidně se nám můžou narodit všechna koťátka jako dominantní homozygoti (DD). Onen poměr ve skutečnosti vychází, ale ne v jednom vrhu, aby nám skutečně a prokazatelně vyšel, museli bychom sledovat několik tisíc vrhů.

Příklad měl za cíl objasnit ještě jednu věc, totiž tu, že vhodným výběrem partnerů pro naše kočičáky můžeme leckteré genetické vady (nežádoucí mutace) eliminovat, možná ne úplně, ale je to určitě účinný nástroj jak je co nejvíce omezit.

Kombinování alelických párů jednotlivých lokusů je poměrně jednoduché. Složité to ale není ani u dvojic lokusů. Jen těch výsledných kombinací bude víc – konkrétně 4 (z jednoho lokusu) na druhou (za druhý lokus). Příkladem může být tabulka u genu lokusu B. Pro kombinování dvou genů najednou může dobře posloužit i tzv. Kilbornova tabulka.

Zdroj: Standardy FIFe

Místo obecných vloh P a Q lze použít více méně jakékoliv geny. Čísla v jednotlivých buňkách pak znamenají:

  • 1. dominantní homozygot na obou lokusech P a Q, bez vloh P a Q
  • 2. dominantní homozygot na lokusu P, heterozygot na lokusu Q, s vlohou Q
  • 3. dominantní homozygot na lokusu Q, heterozygot na lokusu P, s vlohou P
  • 4. heterozygot na obou lokusech P a Q, s oběma vlohami P a Q
  • 5. dominantní homozygot na lokusu P, recesivní homozygot na lokusu Q, s projevem vlohy Q
  • 6. heterozygot na lokusu P, recesivní homozygot na lokusu Q, s projevem vlohy Q
  • 7. recesivní homozygot na lokusu P, dominantní homozygot na lokusu Q, s projevem vlohy P
  • 8. recesivní homozygot na lokusu P, heterozygot na lokusu Q, s projevem vlohy P
  • 9. recesivní homozygot na obou lokusech P a Q, se současným projevem obou vloh P a Q

A že to opravdu funguje i s jinými písmenky než P a Q, můžeme se kouknout na kombinace plných a ředěných barev (lokusy B a D):

Zdroj: Standardy FIFe

Pro kombinování alelických párů tří lokusů najednou už by to bylo o dosti složitější. Počet kombinací by byl 4 na třetí (kombinujeme 3 lokusy), tedy 64. U čtyř lokusů 4 na čtvrtou (256) a tak dále. Kdo má chuť a matematické schopnosti, může se do toho pustit. V praxi ale bohatě stačí umět zacházet se dvěma lokusy najednou a to ještě vlastně jen kvůli specifikaci barev a kombinacím ředících lokusů.

Co dodat na závěr? Snad jen to, že kdo chce proniknout do tajů kočičí genetiky hlouběji, měl by dál pokračovat s knihou Reného Bílka „Malá genetika koček“, kde se dozví spoustu dalších zajímavých podrobností a tato kniha je i dobrým rozcestníkem k dalšímu studiu.

19. Geny ovlivňující tělesnou stavbu Obsah