Abinka Appinka a Tarinka Vikulka, CZ Vikulka, CZ

Povídání o našich kupních smlouvách

uzavíraných do 31. prosince 2013


Nástroje

Nejen zájemci o naše koťátka, ale mnohdy i chovatelé, jsou překvapeni obsáhlostí našich smluv. Pracuji na okresním soudě na pozici vyššího soudního úředníka, trpím už částečnou profesionální deformací, ale hlavně ze soudních spisů čerpám velice cenné zkušenosti. Naše smlouvy mají předejít co nejvíce sporným situacím, mají v první řadě chránit koťátko samotné a umožnit chovateli v případě závažného porušení smlouvy zasáhnout i bez případného zdlouhavého soudního řízení.

Celé naše smlouvy si můžete přečíst ve formátu PDF:


Smlouva o prodeji koťátka do chovu
Smlouva o prodeji koťátka na mazlíka

Podle současné právní úpravy jsou zvířata věci a jako s věcmi s nimi lze nakládat. Bohužel se mezi námi pohybuje pořád spousta (a rozhodně to není skupina malá) lidí, kteří zvířata za věci skutečně považují, a tak se k nim i chovají. Pro žádného chovatele však jeho koťátka NEJSOU VĚCI! Z hlediska práva je však takový názor chovatele nevýznamný, proto se každý chovatel snaží do smluv sjednat taková ustanovení, která zákonu odpovídají a zároveň koťátka co nejvíce chrání.


Článek I. Kotě

Smlouvy o prodeji koťátek jsou především kupní smlouvy uzavírané podle § 588 a následujících Občanského zákoníku (z. č. 40/1964 Sb.). Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu (§ 588 Občanského zákoníku). Předmětem koupě je v našem případě vždy konkrétní koťátko, je to tedy „věc“ určená individuálně a je nutno jej dostatečně určitě specifikovat – jeho jménem, uvedením jeho rodičů, jeho EMS kódem, datem narození, číslem čipu (je-li už čipováno), a podobně, aby ani v budoucnu nemohlo dojít k jeho záměně.


Článek II. Způsob prodeje

Každý chovatel rozlišuje, zda prodává koťátka na chov, nebo na mazlíka. Koťátka na chov mají mít určitou úroveň genetické výbavy, kterou budou dál předávat svým potomkům a díky níž se udrží standard plemene (říká se tomu cílená plemenitba). Díky takovému postupu lze vymýtit řadu dědičných chorob, dosáhnout určitého i vzácného zbarvení kožíšku a podobně (viz naše články o genetice koček). To však vyžaduje zvýšenou odpovědnost jak chovatele, tak i kupujícího, proto i hodnota koťátek prodávaných na chov je vyšší.

Mazlík naproti tomu zůstává opravdu „mazlíkem“, kočičkou pro radost a mazlení. Nenechte se však mýlit – na výstavě soutěží mazlíci i chovné kočky a kocouři. U mazlíků je však chovateli vyžadována kastrace. Je to proto, aby se kočičky daného plemene nemohly nekontrolovatelně množit, křížit se i s jinými plemeny nebo kočkami nešlechtěnými, aby nevznikaly další nové dědičné genetické choroby a vady a podobně. Je-li koťátko prodáváno na mazlíka, předpokládá se, že svoje potomky mít nebude. Častá říje naprázdno může způsobit kočičkám a kocourkům i zdravotní potíže. Důvodů, proč je kastrace u mazlíků vyžadována jsou opravdu spousty. Každý chovatel registrovaný pod FIFé (nebo jinými kočičími světovými organizacemi, jako je TICA, CFA…) je povinen dodržovat psaná pravidla chovu (viz Chovatelský a registrační řád FIFe, Chovatelský a registrační řád ČSCH – SCHK a další předpisy). Ve smlouvě by tedy kromě ceny mělo být vždy i uvedeno, zda je koťátko prodáváno jako chovné, nebo na mazlíka (článek II., bod 2.1. smlouvy).

Je-li koťátko prodáváno do chovu, smí být použito pouze k plemenitbě potomků s průkazem původu (č.l. 3.1. Chovatelského a registračního řádu ČSCH - SCHK) – v takovém případě je nutné, aby kupující byl rovněž členem některé organizace zabývající se chovem koček a je povinen dodržovat pravidla stanovená touto organizací. Mazlíka si může pořídit v podstatě kdokoliv, tedy i ten, kdo nemá chovatelskou stanici a není členem žádné organizace. V takovém případě je kupujícímu zakázáno, aby kotě používal k chovatelským účelům – není-li totiž členem žádné kočičí organizace, nemůže zajistit svým koťátkům vydání rodokmenů. Byl-li by kupující členem nějaké organizace a případně by rodokmeny zajistit mohl, potom je povinností kupujícího informovat chovatele o tom, že jeho koťátko bylo zařazeno do chovu a uhradit rozdíl kupní ceny do výše, za kterou by bylo koťátko prodáno do chovu. Pokud by kupující chovatele ani dodatečně alespoň neinformoval, pak je více než zřejmé, že hrubě porušuje ustanovení smlouvy a chovatel má právo od smlouvy odstoupit.

Odstoupení od smlouvy je rovněž právní termín, obsažený v § 48 Občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze od smlouvy odstoupit v těch případech, kdy tak stanoví přímo zákon (lhostejno jaký) anebo je-li to účastníky ve smlouvě dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od počátku a kupující a chovatel jsou si vzájemně povinni vrátit to, co už podle smlouvy nabyli (§ 457 Občanského zákoníku). Pokud by se tak nestalo, ocitli by se účastníci smlouvy navzájem v pozicích bezdůvodně obohacených účastníků smlouvy, neboť právní důvod plnění odpadl (§ 451 Občanského zákoníku). Odstoupení od smlouvy je právní úkon, který musí být druhé straně znám, proto je potřeba tak učinit písemně a dopis zaslat doporučeně. Protože v důsledku takového jednání je vždy poškozen chovatel (jeho image, jméno jeho chovatelské stanice) je kupující v případě popsaného porušení smlouvy povinen uhradit chovateli částku 25.000,- Kč jako smluvní pokutu (§ 544 - § 545 Občanského zákoníku). Kromě toho může chovateli vzniknout i hmotná škoda, kterou je kupující povinen uhradit vedle smluvní pokuty.

Koťátka by měla být kastrována v pro ně nejvhodnějším věku, což je většinou mezi 6 – 15 měsíci věku zvířete, my jsme nechali ještě navíc tříměsíční rezervu pro výjimečné případy. Mým názorem ale je, že by se kastrace neměla uspěchat, nejdřív by k ní mělo být (ale zase zdůrazňuji, že jde pouze o můj názor) přistoupeno až po dovršení 10 měsíce věku kotěte, ještě lepší je počkat až po roce. Čím starší kotě je, tím silnější má svou přirozenou obranyschopnost, na druhou stranu zase není dobře čekat s kastrací moc dlouho, protože přeci jen koťátka ten zákrok snáší lépe a rychleji na něj zapomenou, než dospělé kočky. Samozřejmě nám jde vždy o pohodu a zdraví našich koťátek a tak kdyby mohla kastrace nějak koťátko ohrozit (což kvalitní veterinární lékař vždy zjistí), není problém chovatele o tom informovat a dojednat změnu smlouvy tak, aby to bylo nejvhodnější pro koťátko.

Stejně jednoduché je i řešení případu, kdy kupující se dodatečně rozhodne zařadit koťátko do chovu – je zájmem chovatele, aby bylo šířeno dobré jméno jeho chovatelské stanice, nejlepším prostředkem je samozřejmě odchov dalších zdravých potomků odpovídajících standardu plemene. Je-li kočička zdravá a nemá zjevné vady, chovatel zařazení do chovu povolí vždycky, může se však stát, že koťátko má vrozenou vadu (třeba i na první pohled neviditelnou), kvůli které je jeho zařazení do chovu nevhodné. Tyto vady by měl odhalit opět veterinář, nebo poradce chovu. Ti budou mít vždy ve sporných případech poslední slovo.


Článek III. Cena kotěte

Kupní cena má pak odpovídat „obecně závazným předpisům“ (§ 589 Obč. zák.), jinak by byla smlouva (relativně) neplatná. Co se týká prodeje koťátek, obecně závazné předpisy neexistují, je tedy nutno vycházet vždy z toho, co si kupující a chovatel ve smlouvě dojednali. Při stanovení ceny přihlíží chovatel nejen k tomu, kolik na koťátko sám vynaložil, ale i k tomu jaké jsou jejich aktuální ceny obecně a ke spoustě dalších okolností. Drtivá většina chovatelů, které osobně znám je ochotna sama cenu případně i snížit, bude-li mít naprostou jistotu, že koťátka skutečně prodává do dobrých rukou. Kupující si však také musí uvědomit, že očkování, krmení, výbavička, vydání rodokmenu, a v neposlední řadě i krytí samotné, nejsou v žádném případě zadarmo. Chov koček není v žádném případě výdělečná činnost – neznám žádného chovatele, který by na prodeji koťátek vydělával. Pokud si tedy chcete pořídit kočičku, za níž chcete vydat maximálně několik set korun, pak zajděte raději do útulku. Pokud se o kočičku z útulku budete dobře starat, určitě se vám sama odvděčí svou přízní a láskou. A nadto – i kočička z útulku může soutěžit na výstavách! Sice to vyžaduje spoustu papírování, ale jde to.

Chovatelé obecně očekávají, že k předání kupní ceny dojde při předání kotěte. Nemusí tomu tak ale být vždy – někteří chovatelé mohou vyžadovat zaplacení zálohy, lze se někdy dohodnout i na splátkovém kalendáři. Osobně si ale myslím, že pokud kupující není schopen našetřit si na koťátko předem, může to poukazovat na nedostatečné ekonomické zajištění kupujícího, které bude zřejmě mít vliv i na budoucí život koťátka a taková žádost o splátky může mnohdy pozici kupujícího velice ztížit (zdůrazňuji, že je to jen můj názor). Budete-li chtít naše koťátko na splátky, připravte si móóóc dobré odůvodnění takové žádosti.

Při hrazení zálohy jako kupující vyžadujte a jako chovatel vždy vydávejte potvrzení o přijetí zálohy a o výši zálohy, pořádek dělá přátele. To samé samozřejmě platí i v případě splátek.


Článek IV. Rodokmen

Jakýmsi „občanským průkazem“ kotěte je jeho rodokmen. Různí členové FIFe (myšleno členské kluby z různých zemí) vydávají mnohdy odlišně vypadající rodokmeny. Tyto rodokmeny jsou vybaveny někdy více, někdy méně, ochrannými prvky. Několik ochranných prvků mají i rodokmeny vydávané Českým svazem chovatelů – Svazem chovatelů koček.

U koťátek prodávaných na chov je rodokmen vždy vydáván při převzetí kotěte, u koťátek na mazlíka pak vždy záleží na chovateli. O vydání rodokmenu koťátku-mazlíkovi s chovatelem nesmlouvejte, chovatelé ví co dělají. Naši mazlíci s sebou dostávají nejdříve jen prostou kopii rodokmenu, jen pro informace kupujícímu. Originál pak dostávají po předložení dokladu o kastraci koťátka. Kupujícímu, který má v úmyslu se o koťátko starat a mít z něj radost to v žádném případě nemůže vadit (originál rodokmenu nebude oficiálně nikdy potřebovat), tomu, kdo by chtěl koťátko zneužívat pak tento postup alespoň trochu ztíží jeho snažení.

Naše koťátka vždycky zůstanou naše, chceme o nich mít přehled (a z dalšího obsahu smlouvy to bude ještě mockrát zřejmé), a proto jsme si vyhradili právo ponechat si kopii rodokmenu pro osobní potřebu. Výslovně jsme si pak do smlouvy zahrnuli, že údajů uvedených v rodokmenu můžeme použít i bez svolení kupujícího pro prezentaci naší chovatelské stanice, tedy i na veřejných místech. Je logickým zájmem chovatele i kupujícího, aby originál rodokmenu nemohl být zpochybněn, ačkoliv mě nenapadá žádný příklad toho, kdy by někdo mohl originál chtít zpochybnit a proč. Proto jsme zahrnuli do smlouvy i větičku, že chovatel nebude zacházet ani s kopiemi rodokmenu tak, aby byla jakýmkoliv způsobem snížena důvěryhodnost originálu. Jen pro úplnost ještě dodám, že kromě několika málo konkrétních údajů (které ještě navíc nemusí být na všech rodokmenech) musí všechny podstatné údaje o koťátku vyplnit odpovědný pracovník Svazu chovatelů koček, resp. Plemenné knihy. Psaní jakýchkoliv poznámek do rodokmenu kupujícím (snad jen kromě uvedení současného majitele koťátka) je naprosto nepřípustné, do svého občanského průkazu si taky nemůžete napsat co chcete.


Článek V. Očkování a zdravotní stav kotěte

S koťátkem od nás vždycky dostanete i jeho očkovací průkaz. V něm najdete potvrzení veterinárního lékaře o tom, kdy a na co bylo koťátko už očkováno a kdy je potřeba zajistit přeočkování. Je to něco jako zdravotní knížka koťátka, spolu s rodokmenem je to doklad, který musíte střežit jako oko v hlavě. Všechna očkování, které koťátko podstoupí, musí chovatel a následně i kupující do tohoto průkazu nechat zapsat (údaje o očkování vám do něj vždy zapíše právě veterinární lékař). Všem našim koťátkům jsme nechali vystavit Europas, který je nutný mít v případě, že bychom s koťátkem chtěli cestovat za hranice. Europasy mají tu výhodu, že jsou centrálně registrované a evidované pro celou Evropskou unii, ve spojení s čipováním pak budete mít pro případ, že by se koťátko ztratilo, mnohem větší šanci jej najít a posléze dokázat, že patří právě vám. Europas vydává vždy veterinární lékař (§ 6 vyhl. č. 610/2004 Sb. o označování a pasech psů, koček a fretek v zájmovém chovu při jejich neobchodních přesunech a o změně vyhlášky č. 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností) a jeho registrace a vydání je samozřejmě zpoplatněna.

V den prodeje musí být koťátko zdravé. Přechází do nového prostředí a bude to pro něj obrovská psychická i fyzická zátěž. Nezřídka se stává, že kotě, které přijde do svého nového domova dostane zánět spojivek, začne kašlat, začne mu téct z nosu. Většinou se nic zvláštního neděje – je to jenom obranná reakce, a po jednom až dvou dnech bude kotě zase v pořádku. Přetrvávaly-li by ale zdravotní potíže dál, je nutné vyhledat veterináře. Žádný normální chovatel vám tedy vědomě nepředá kotě nemocné, na zjevné vady (zálomky apod.) by vás pak měl předem upozornit. Opět a znovu – chovateli jde především o to, aby se koťátko mělo co nejlíp – proto je celkem samozřejmé, že chovatel s kupujícím zůstává v kontaktu a je ochotný mu radit – nejen co se týká případných nemocí, ale i chovu obecně. Veřejností koluje o kočkách spousta mýtů, například kočička, která škrábe nábytek a leze po záclonách nemusí být nijak vzteklá nebo divoká – prostě se jen nudí. Když najednou kočička místo na záchůdek začne chodit jinam, není to její tvrdohlavostí nebo nevychovaností, ale tím, že jí něco stresuje… Chovatelé znají spoustu fíglů, jak svým kočičkám domluvit, jak porozumět, nestyďte se učit od zkušenějších.

Bod 5.5. smlouvy je pak jen jakousi informací o tom, že chovatel nemůže nést odpovědnost za to, když kupujícím není kotě správně zaopatřené. V důsledku chybějících látek ve stravě, nedostatečnému přístupu k vodě, špatné veterinární péči a spousty dalších okolností může začít kotě strádat, což se logicky projeví i na jeho vzhledu. Pokud by kotě strádalo v důsledku chování kupujícího, může chovatel od smlouvy opět odstoupit (a rozhodně odstoupí). Kromě toho kupující takovým jednáním naplňuje nejen skutkovou podstatu přestupku týrání zvířat, ale v případě úmrtí koťátka se už bude jednat pravděpodobně i o trestný čin. Může se ale stát, že kotě bude strádat bez viny kupujícího, v takovém případě je zase potřeba, aby se kupující obrátil na chovatele a spolu vše vyřešili. Navíc chovatelé mají vždycky garantovánu Svazem chovatelů koček možnost obrátit se na odbornou pomoc.


Článek VI. Práva a povinnosti kupujícího

V článku šestém jsou vyjmenovány hlavní práva a povinnosti kupujícího. Jde pouze o demonstrativní výčet, další povinnosti ohledně chovu pro kupujícího plynou i z platných zákonů a podzákonných předpisů a podpisem smlouvy se pak kupující zavazuje dodržovat vždy i předpisy vydávané FIFé, Českým svazem chovatelů a Svazem chovatelů koček. Ale hezky popořadě…

Chovatelé jsou povinni dodržovat jistá etická pravidla. Pod tato pravidla lze podřadit i to, že chovatel by měl vždy vědět, komu kotě prodává. Přímo Chovatelským a registračním řádem ČSCH – SCHK je zakázáno prodávat koťátka do obchodů se zvířaty, nebo do ústavů pro laboratorní výzkumné účely. Je proto nutné, aby smlouvu podepsal přímo kupující (chovatel tak vždy bude vědět s kým jedná), tedy osoba, která se bude o kotě po celý zbytek jeho života starat. Pokud by tomu tak nebylo a kupující by tuto podmínku porušil, může chovatel opět od smlouvy odstoupit (viz. bod 7.5. smlouvy na mazlíka a bod 7.4. smlouvy na chov, konkrétně třetí odrážka).

Pokud by nastala taková situace, kdy by sám kupující osobně nebyl schopen si (třeba kvůli úrazu) pro kotě přijet a smlouvu osobně podepsat, je možné toto řešit tak, že kupující udělí plnou moc pro podpis smlouvy svému zástupci. V takové plné moci pak musí být kromě jiného výslovně uvedeno, že zástupce je oprávněn jménem kupujícího kupní smlouvu podepsat. Zástupce nelze brát jako zprostředkovatele, protože pouze provádí fakticky právní úkon, za který bude (za předpokladu, že plná moc bude platná) odpovědný přímo kupující, nikoliv zástupce.

Je možné a někdy i nutné, že dojde k situaci, kdy kotě bude muset měnit majitele. Kromě toho, že součástí smlouvy je i předkupní právo (č.l. VIII), vymínil si chovatel, že o jakékoliv změně majitele musí být informován a tuto změnu musí osobně schválit. Pokud by chovatel dospěl k závěru, že nechce, aby kotě přešlo do rukou nového majitele, může uplatnit právě své předkupní právo a za podmínek uvedených v článku IX. Smlouvy může kotě odkoupit zpět. Ale zase, budeme-li mít jistotu, že kotě bude v nejlepších rukách i u nového majitele, není důvod, proč by chovatel změnu majitele koťátka nepřipustil.

Při úmrtí majitele je ale situace pro chovatele poněkud horší. Na dědice předkupní právo přejít nemůže. Dědic však za kupujícího přebírá s kotětem i všechny další práva a povinnosti – je tedy povinen se o kotě starat, je povinen o změně majitele koťátka vyrozumět chovatele a podobně. V souvislosti s připravovanou novelou Občanského zákoníku bude v budoucnu možno sepisovat i tzv. dědické smlouvy, tedy ujednání, že v případě úmrtí kupujícího by například kotě „zdědil“ opět chovatel. Bude-li to možné, taková ujednání v našich smlouvách čekejte. O jejich konkrétní podobě však teprve budeme se zájemci o koťátka vyjednávat.

Leckoho může zmást slůvko zcizení v druhé větě bodu 6.1. Většina lidí si pod tímto termínem představuje krádež, nebo něco podobného. Krádež je ale odcizení – nelegální, nezákonný způsob (a vlastnické právo na zloděje nepřechází). Zcizení je jakýkoliv legální způsob převodu nebo přechodu vlastnického práva. Tím legálním nabytím věci nemusí být jen koupě, dar, nebo dědění, může jím být například i exekuční dražba, prodej v důsledku insolvenčního řízení a podobně. Pro koťátka to sice nepřipadá v úvahu – ale nabytím věci je i její vypěstování, vytvoření aj.

Jak už bylo řečeno, po kupujících chceme, aby dodržovali pravidla chovu stanovená Chovatelským řádem ČSCH – SCHK a FIFé i dalšími předpisy těchto organizací. Pro někoho, kdo tyto předpisy nezná, může být tato podmínka zarážející – vždyť proč by někdo, kdo není členem FIFé měl dodržovat pravidla FIFé? Potom vás můžu uklidnit, v těchto předpisech není nic zvláštního, nic extra, žádné super přísné podmínky pro chov koček. Ten, kdo si kupuje koťátko s tím, že se o něj bude starat nejlépe jak umí, tomu dodržování těchto předpisů nebude činit žádné potíže. Demonstrativně jsme do smluv vypsali ty nejzákladnější povinnosti všech chovatelů: kotěti je nutno zajistit dostatek kvalitní stravy a samozřejmě pitnou vodu, možnost chodit na záchůdek, možnost se proběhnout, hrát si, v případě, že bude koťátko nemocné s ním kupující musí jít k veterináři, kupující nesmí předat kotě do obchodu se zvířaty, nesmí ho poskytnout k laboratorním výzkumným účelům a podobně. Je fakt, že Chovatelský a registrační řád ČSCH – SCHK (respektive abych byl přesný – Řád ČSCH na ochranu koček při chovu) stanoví například i minimální obytnou plochu pro jednu kočku (6 čtverečních metrů), minimální výšku prostoru, v kterém je kočka chována (1,8 metru), teplotu (10 až 35 stupňů Celsia) a spoustu dalšího. Tady je však nutno mít na paměti, že tyto předpisy vycházejí z různých zákonů na ochranu zvířat, tedy z obecně závazných předpisů, kterými se musí řídit všichni občané ČR, všechny osoby žijící na území ČR a to bez rozdílu v tom, zda dotyčný je nebo není členem nějakého chovatelského sdružení, či klubu. I pokud by tedy ve smlouvě tato pasáž zahrnuta nebyla, neznamená to, že by tato pravidla mohl kupující porušovat.

Povinnost dodržovat pravidla FIFé a ČSCH – SCHK se samozřejmě vztahuje i na ty kupující, kteří jsou členy jiné organizace než FIFé. Ti pak musí dodržovat jak předpisy FIFé, ČSCH – SCHK, tak i předpisy té organizace, jíž jsou členy. Pokud by předpisy byly ve vzájemném rozporu, pak platí, že se použije toho ustanovení, které je přísnější – tedy logicky pro kotě výhodnější. Jako příklad můžu uvést třeba už zmiňovanou minimální plochu pro chov jedné kočičky. Podle Řádu ČSCH na ochranu koček při chovu je tato minimální plocha 6 metrů čtverečních. Pokud by kupující byl například členem TICA, její předpisy mohou stanovit, že minimální plocha musí mít 8 metrů čtverečních, pak musí kupující zajistit kotěti minimálně 8 metrů čtverečních prostoru. Naopak dejme tomu, že CFA stačí pro chov kotěte pouze 5 metrů čtverečních – pak by se musel kupující řídit předpisy FIFé a ČSCH – SCHK a poskytnout kotěti minimálně 6 metrů čtverečních.

Protože i s mazlíkem se dá jet na výstavu, je součástí smlouvy rovněž povinnost kupujícího se v takových případech řídit Výstavním řádem. Ono to zase není nic strašného – pokud by někdo výstavní řád nedodržel, prostě ho pořadatel na výstavu nepustí.

Protože samotné Chovatelské a registrační řády FIFé a ČSCH – SCHK (a další na ně navazující předpisy) jsou předpisy poměrně dlouhé, není reálné, aby byly do smlouvy kompletně zahrnuty. Na druhou stranu si zase myslím, že kupující by měl vědět, kde tyto předpisy hledat. Proto je v bodě 6.4. smlouvy ustanovení, že tyto předpisy jsou nedílnou součástí smlouvy (podle § 273 z. č. 513/1991 Sb. Obchodního zákoníku lze ve smlouvě odkázat na obecně závazné nebo dohodnuté externí zdroje informací, ty jsou však pro obě strany závazné pouze tehdy, pokud jim jejich znění mělo nebo muselo být známo) a jsou tu uvedeny i internetové adresy, kde tyto předpisy lze najít. Kromě stránek ČSCH – SCHK můžete poměrně čerstvá znění v českém jazyce najít i na našich stránkách http://vikulka.ic.cz/, v jazycích německém, anglickém a francouzském pak jsou předpisy vydávané přímo FIFé zveřejňovány na webu FIFé http://www.fifeweb.org/.

Bod 6.5. pak zase pouze demonstrativně vyjmenovává ty nejhlavnější předpisy, které v České republice ohledně ochrany zvířat platí. Tyto předpisy musí dodržovat zase všichni občané ČR i občané jiných zemí na území ČR se zdržující, lhostejno, zda jsou členy některé organizace nebo ne. Snažil jsem se tu poskytnout pouze jakýsi právní servis kupujícímu, sestavit jakýsi seznam hlavních zdrojů informací. Protože kupujícím může být i někdo ze zahraničí, obsahuje naše smlouva podobnou větičku jako v případě, kdy kupující je členem jiné kočičí organizace než FIFé. Například ve Švýcarsku platí k ochraně zvířat tak přísné předpisy, že se nám o tom ani nezdá. Jeden čas se dokonce mluvilo o tom, že každé zvíře o jehož práva u soudu jde, musí být zastoupeno zástupcem z řad advokátů! V případě rozporu by pak opět platil ten právní předpis, který by stanovil přísnější podmínky – tedy zase pro kotě výhodnější. U nás jsou bohužel zvířata pořád brána jako obyčejné věci. S velkou pompou vydávaný nový Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) měl sice přinést přísnější tresty za týrání zvířat, jenomže se tak nestalo. Tresty za trestný čin Týrání zvířat zůstaly stejné (příkladem uvedu první odstavec: za týrání zvířete zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, event. v nižší míře na veřejnosti zůstal trest odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti, nebo propadnutí věci; samozřejmě s naplněním dalších skutkových okolností se tresty zvyšují). Přibyl sice nový trestný čin Zanedbání péče o zvíře z nedbalosti (§ 303 Trestního zákoníku), nicméně jeho znění je následující: „Kdo z hrubé nedbalosti zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o něž je povinen se z jiného důvodu starat, a způsobí mu tím trvalé následky na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Odnětím svobody až na dvě léta bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt nebo trvalé následky na zdraví většímu počtu zvířat.“. K tomu se dá dodat jenom to, že takové jednání bylo trestné i podle starého Trestního zákona (z. č. 140/1961 Sb.), kdy bylo trestným činem i omezování výživy zvířete a jeho napájení (tedy zanedbání péče o zvíře), jakož i bezdůvodné vyvolávání nepřiměřeného působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy (rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 133/94), tedy to, co by mělo de facto být skutkovou podstatou trestného činu Zanedbání péče o zvíře z nedbalosti. Problematika trestnosti týrání zvířat je samozřejmě mnohem komplikovanější, chtěl jsem jenom poukázat na fakt, že ač o tom naše vláda dost mluví, pro ochranu zvířat v podstatě nic přínosného nedělá.

Rozmarem chovatele není ani povinnost kupujícího sdělit mu aktuální kontaktní údaje (e-mail, adresu faktického pobytu, trvalého pobytu a podobně). Jako chovatel musím mít minimálně 3 roky od prodeje přehled o tom, kde má koťátka jsou, nicméně každý správný chovatel to bude chtít vědět vždycky. V podstatě totéž platí i pro aktuální informace o zdravotním stavu kotěte a jeho váze, na rozdíl od adresy, kterou je povinen sdělit kupující vždycky když se změní, u zdravotního stavu a váhy kotěte bohatě stačí, když odpovíte na dotaz chovatele. Pokud by jste třeba neměli doma použitelnou váhu, na které by šlo koťátko zvážit, zase to řekněte chovateli – počká si. Váhu pro zvířátka má každý veterinář, protože koťátko musí být v pravidelných intervalech (záleží na použité vakcíně) přeočkováváno, poproste při očkování veterináře ať vám kotě zváží (a upřímně řečeno – kdyby veterinář chtěl za zvážení poplatek, tak vy zvažte, jestli by nebylo lepší najít nějakého lepšího veterináře).

S lidmi, kteří mají naše koťátka jsme stále v kontaktu přes e-mail a nikomu z nich nevadí, když se „objednáme na návštěvu“. Stejně tak to nevadí nám, když se ohlásí chovatelé, od nichž jsme si kočičky pořídili my – právě naopak, jsou to naši přátelé a rádi je vždycky vidíme. Povinnost kupujícího umožnit chovateli návštěvu kotěte v prostředí, v kterém žije se tak vlastně mění na normální návštěvu. Tohle ustanovení je ve smlouvě zahrnuto vlastně jenom taky jako obrana proti těm, kteří chtějí naše koťátka zneužívat, nebo se o ně nebudou správně starat (což poznáme z fotek). Na vlastní oči tak budeme mít možnost se přesvědčit, jak na tom naše koťátko je a v případě potřeby budeme moci zasáhnout. Vím, že se pořád opakuju, ale je to tak – jde nám o blaho našich koťátek, ten kdo si je pořizuje s tím, že se o ně bude poctivě starat se rozhodně téhle povinnosti bát nemusí.

Hodně benevolentní jsme byli v případě, kdy kupující chce od smlouvy odstoupit (bod 6.7.). Rozhodně chceme v takovém případě naše koťátko zpět. Radši i vrátíme část kupní ceny, než aby kupující naše koťátko vyhodil na ulici (což je mimochodem vždycky přestupek a za určitých okolností i trestný čin). Kupující tak má možnost odstoupit od smlouvy vždycky a to i bez uvedení důvodu. Pokud si kupující ještě koťátko nepřevzal a zaplatil už nějakou zálohu, bude mu tato záloha vrácena. Pokud si kupující koťátko už převzal, bude mu vrácena 1/3 kupní ceny.


Článek VII. Práva a povinnosti chovatele

V sedmém článku najdete práva a povinnosti chovatele. Předně jako chovatel jsem povinen (a určitě to každý chovatel stejně jako já dělá i rád) pomáhat kupujícímu s problematikou chovu, s chováním kočičky, s jejím zdravím a podobně. Určitě se nebojte zeptat na cokoliv, ptejte se i na ty nejtriviálnější věci, pokud si nejste jistí. A pokud si i jistí jste, stejně to konzultujte. Nic tím nemůžete zkazit. Opět – už si připadám jak flašinet – jde především o pohodu koťátka, každý chovatel, stejně tak samozřejmě i my, pomůže.

Povinností chovatele je rovněž vydání originálu rodokmenu kupujícímu, který si pořídil koťátko na mazlíka a splnil podmínky požadované v článku druhém, tedy koťátko nechal kastrovat a předložil o tom chovateli doklad (bod 7.1). K tomu snad není ani co dodat.

Podstatně zajímavější je tématika bodu 7.3. věnovaná fotkám. Z fotek poznáme, jak se koťátko má, poznáme někdy když mu něco chybí a můžeme sami iniciovat poradu s kupujícím. To je jeden ze dvou důvodů, proč fotky našich koťátek focené v pravidelných intervalech vyžadujeme.

Tím druhým účelem fotek je samozřejmě reklama. Určitě jste si na našich stránkách všimli, že se snažíme pravidelně aktualizovat i fotogalerie kočičáků, kteří už mají nové domovy. To nehodláme měnit ani v budoucnu (neplánujeme si odchovávání bůhví kolika vrhů ročně, i když časem se web určitě rozroste do obřích rozměrů, budu se snažit udržet jej přehledný).

Jsme si vědomi toho, že ne každý je technicky zdatný, ne každý má doma digitální fotoaparát, nicméně určitě nemůže být problém dvakrát ročně kotě vyfotit a poslat nám fotku ať už klasickou papírovou, nebo v elektronické podobě do e-mailu (což je navíc i zadarmo). Fotky musí mít logicky určitou kvalitu, aby bylo vůbec poznat, co na nich je. Nepožadujeme žádná umělecká díla, ale určitou úroveň fotky mít musí – nesmí být přesvícené, nesmí být naopak extrémně tmavé (tak že místo koťátka je vidět jenom jakási siluetka), nesmí být rozmazané… Na druhou stranu rozhodně nebude nijak zvlášť vadit, když se kočičákům budou lesknout oči (koneckonců sami dobře víme, že není úplně nejjednodušší vyfotit kočičku tak, aby se jí očíčka neleskly), pokud nebude úplně stoprocentně ostrá a podobně. Do smlouvy jsme zahrnuli i rozměry fotek – minimálně 800 x 600 pixelů (což je rozlišení, které používám pro publikování všech našich fotek), nicméně pokud budou mít fotky rozměry o něco menší, také se nic dít nebude.

Protože existují také autorská práva, je nezbytné, aby ve smlouvě byla ona větička, že chovatel je oprávněn fotky zveřejňovat na internetových stránkách naší stanice, i na jiných veřejných místech pro propagaci naší stanice, a to bezúplatně. Těmi veřejnými místy jsou opět míněny výstavy, sem se ale dá podřadit i možnost uveřejnit tyto fotky třeba na Facebooku, abychom na naše internetové stránky nalákali návštěvníky. Totiž, ona autorská práva lze rozdělit do takových dvou velkých skupin. První skupinou jsou práva osobnostní (§ 11 z. č. 121/2000 Sb. autorského zákona), pod které patří například právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo na uvedení autorství, nebo právo na to, aby dílo autora nebylo poškozováno. Tato práva zůstávají vždy autorovi – v našem případě tedy kupujícímu. Kupující vybere, které fotky nám pošle, jméno kupujícího bude u těchto fotek ve fotogaleriích uvedeno (najdete jej například, když si zvětšíte některé novější fotky Amálky nebo Emánka).

Druhou skupinou práv – o které ve smlouvě jde – jsou pak autorská práva majetková. Podle § 12 odstavců 1 a 2 může (mimo jiného) autor smlouvou udělit jiné osobě oprávnění k výkonu těchto práv. V bodu 7.3. smlouvy na chov a 7.2. smlouvy na mazlíka najdete tzv. adhezní smlouvu licenční (resp. její podstatně zjednodušenou verzi). Majetkové právo autora tím nezaniká, autor je jen povinen strpět užití díla jinou osobou. Tyto právnické formulace snad dostanou lidštějšího významu, pokud uvedu, že majetkovým právem je například rozmnožování, vystavování, zpřístupňování veřejnosti, půjčování a pronájem či prodej originálu díla a podobně. V našem případě bude přicházet v úvahu snad jen rozmnožování (i různým kopírováním a nahráváním fotek v elektronické podobě, či jejich skenováním z listinné podoby do elektronické je dílo rozmnožováno) a zpřístupňování veřejnosti. Tím, že tedy fotku, kterou dostanu například do e-mailu si zkopíruju do svého počítače, pořídím si rozmnoženinu (v tomto případě jde zatím o pořízení kopie pro vlastní potřebu, která autorským právům nepodléhá), ovšem tím, že fotku potom zveřejním na internetu a třeba i na už zmíněném Facebooku, abych na naše stránky nalákal návštěvníky, pak dílo jednak rozmnožím (z jednoho souboru jich udělám víc; § 13 autorského zákona) a jednak jej zveřejním (§ 17 a násl. autorského zákona).

Chovatel si rovněž vymínil, že v určitých případech může od smlouvy odstoupit. Podíváte-li se na příslušné body smlouvy, zjistíte, že oproti stejné možnosti ze strany kupujícího je tato pasáž nepoměrně delší. Na první pohled se tedy zdá, že chovatel má mnohem větší možnosti odstoupit od smlouvy než kupující – opak je pravdou. Zatímco chovatel může odstoupit od smlouvy jen v určených případech, kupující tak může učinit prakticky kdykoliv (a proto je problematika odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího mnohem kratší). Předně může chovatel od smlouvy odstoupit kdykoliv před předáním koťátka kupujícímu – tuto možnost jsem do smlouvy zapracoval proto, že naši známí slíbili koťátko člověku, o kterém se potom dozvěděli nepěkné věci (nám se to zaplaťpánbůh zatím ještě nestalo). Kupujícímu bude v takovém případě vrácena už zaplacená záloha nebo celá kupní cena (byla-li skutečně zaplacena). Po předání koťátka kupujícímu může chovatel odstoupit od smlouvy jen v případě, že kupující poruší obecně závazné předpisy ohledně chovu a ochrany zvířat, nebo podstatným způsobem poruší kupní smlouvu. Oním podstatným porušením smlouvy je zejména to, že kupující převede jakýmkoliv způsobem vlastnické právo na jiného bez předchozího souhlasu chovatele, že se kupující o koťátko nebude řádně starat, nebo že jej použije pro chov a plemenitbu potomků bez průkazu původu. Už ve druhém článku smlouvy pak bylo uvedeno, že chovatel může odstoupit od smlouvy i v případě, kdy kupující zařadí bez vědomí a souhlasu chovatele kotě-mazlíka do chovu.

Odstoupením od smlouvy se, jak už bylo řečeno v druhé kapitole, smlouva ruší od počátku (§ 48 Občanského zákoníku), kupující je povinen chovateli vrátit koťátko, chovatel je povinen vrátit zaplacenou kupní cenu (samozřejmě skutečně zaplacenou kupní cenu – pokud by kupní cena zaplacena nebyla, nemůže být kupujícímu vrácena). Pokud by se tak nestalo po dobrém, došlo by k bezdůvodnému obohacení a vydání kotěte či kupní ceny by bylo i soudně vymahatelné (§ 451 a 457 Občanského zákoníku). Chovatel však má právo při odstoupení od smlouvy z důvodu zaviněného kupujícím na smluvní pokutu ve výši kupní ceny. Okamžikem odstoupení od smlouvy tak má chovatel možnost provést započítání pohledávky (kupní cenu si ponechá jako smluvní pokutu – o tom musí být ovšem kupující písemně vyrozuměn). Kromě toho má chovatel právo na náhradu škody, může se stát, že kotě bude nemocné a léky ani veterinární ošetření nejsou zadarmo, kupující tak bude muset uhradit i tyto výdaje. A zase, už snad po stopadesáté – ten, kdo se o koťátko bude starat se žádného z těchto ustanovení nemusí bát, nebudou použitelná.

Záměrně jsem v předchozím povídání vynechal problematiku trestných činů a přestupků. V případě, kdy kupující bude odsouzen za trestný čin nebo přestupek v jakékoliv souvislosti s chovem zvířat, nebo i jiným zacházením se zvířaty, je na místě, aby se chovatel domníval, že stejného jednání se dopustí kupující i vůči koťátku. To je samozřejmě zle. Chovatel tak má právo odstoupit od smlouvy i tehdy, když by se jednání kupujícího netýkalo přímo koťátka. Z pohledu možnosti chovatele od smlouvy odstoupit je jedno, zda se kupující dopustil přestupku, správního deliktu nebo trestného činu – zločinu nebo přečinu. Je dokonce i jedno, zda šlo o týrání zvířat úmyslné, nedbalostní zanedbání péče, porušení předpisů o přepravě zvířat a podobně.

Konkrétní skutkové podstaty přestupků, resp. správních deliktů najdete v Zákoně na ochranu zvířat (hledejte část Správní delikty, začíná § 27). Je pak nutno rozlišovat, kdo se jakého deliktu dopustí – fyzická osoba (obecně, nemusí to být chovatel, ani majitel koťátka) spáchá delikt propagováním týrání zvířat, týráním zvířete, výrobou nebo dovozem nedovolených pastí na zvířata, fyzická osoba – chovatel spáchá delikt, pokud kotě chová v nevyhovujících podmínkách, daruje nebo prodá zvíře osobě, které je tato možnost ze zákona zapovězena (například osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům), nechává svá zvířátka toulat a podobně. Z Trestního zákoníku (z. č. 40/2009 Sb) je pak nutno upozornit na § 302, který popisuje skutkovou podstatu trestného činu Týrání zvířat a § 303 popisující trestný čin (abych byl vlastně přesný jde o přečin) Zanedbání péče o zvíře z nedbalosti. Odstoupit od smlouvy může chovatel i tehdy, když je kupující odsouzen za trestný čin spojený s chovem zvířat. Tím může být například Šíření nakažlivé nemoci zvířat – i kdyby se takové jednání kupujícího nevztahovalo přímo ke koťátku, může chovatel od smlouvy odstoupit.

Abych byl důsledný, rozvedu tady ještě onu formulaci, že chovatel může odstoupit od smlouvy i v případě, kdy by byl kupující odsouzen za trestný čin či přestupek nebo správní delikt v souvislosti „s jiným zacházením se zvířaty“. Zvíře je věc, věc může být zbraň. Kdyby tedy byl kupující odsouzen za jakýkoliv přečin či zločin, přestupek nebo správní delikt, při němž by použil jako zbraň zvíře (a znovu zdůrazňuji, že tím zvířetem – zbraní nemusí být naše koťátko; koťátko těžko může posloužit jako účinná zbraň, ale takový pitbul klidně), je chovatel oprávněn od smlouvy odstoupit.


Článek VIII. Předkupní právo

Osmý článek smlouvy obsahuje jedno z vedlejších ujednání kupní smlouvy, které upravuje přímo Občanský zákoník – předkupní právo. Podle § 602 Občanského zákoníku, kdo prodá věc s výhradou, že mu ji kupující nabídne ke koupi, kdyby ji chtěl prodat, má předkupní právo. Takové právo lze dohodnout i pro případ jiného zcizení věci než prodejem. V naší smlouvě tedy najdete předkupní právo chovatele pro případ, že kupující by chtěl nebo musel kotě převést z jakéhokoliv důvodu na jinou osobu. V takovém případě je kupující povinen nabídnout kotě chovateli za polovinu kupní ceny. Tuto cenu je chovatel povinen kupujícímu uhradit do 3 měsíců ode dne písemného vyrozumění o tom, že se kupující chystá kotě zcizit a že chovatel může svého předkupního práva využít. Pokud bych jako chovatel (což se nestane) tři měsíce nereagoval, může být koťátko dáno novému páníčkovi. Samozřejmě pokud jako chovatel dám souhlas k tomu, aby koťátko získal někdo jiný než kupující, předkupního práva tak nevyužiju a není třeba už

čekat na uplynutí oněch 3 měsíců. Předkupní právo trvá po celou dobu života kotěte, na rozdíl od jiných vedlejších ujednání v kupní smlouvě tak toto právo nezaniká po uplynutí jednoho roku od sepsání smlouvy.

Pokud by kupující předkupní právo porušil například tím, že by kotě převedl na jinou osobu bez toho, že by o tom informoval chovatele, má chovatel v podstatě dvě možnosti – první možností je odstoupení od smlouvy, druhou je pak možnost uplatnění předkupního práva i vůči novému páníčkovi koťátka.

Dál jsme si vymínili, že můžeme požadovat, aby při přechodu nebo převodu vlastnických práv ke koťátku na třetí osobu, bylo do takové smlouvy opět zaneseno předkupní právo pro chovatele. Tady se nejedná o předkupní právo jako takové (předkupní právo nepůsobí vůči právním nástupcům či dědicům, ledaže by bylo sjednáno jako právo věcné – což jde pouze u nemovitostí), nýbrž o jakousi „smlouvu o smlouvě budoucí“ (berte to prosím s rezervou), kdy se kupující sám zavazuje na žádost chovatele do smlouvy sepisované mezi ním a novým páníčkem zahrnout znovu předkupní právo shodného znění, jako v naší smlouvě. Přeloženo do češtiny, pokud budete jako kupující chtít kotě jednou někomu darovat, musíte o tom vyrozumět chovatele, ten se sám rozhodne, jestli s darováním bude souhlasit a pokud ne, má možnost využít předkupního práva a za polovinu kupní cenu získat kotě zpět. Pokud s tím chovatel souhlasit bude, může chtít, aby do darovací smlouvy bylo zahrnuto předkupní právo i pro toho, kdo koťátko jako dárek dostane (čistě právně teoreticky jde ve vztahu mezi kupujícím a obdarovaným co do předkupního práva o smlouvu ve prospěch třetí osoby). A zase zdůrazňuji – snad už naposledy – že nám jde především o blaho koťátka, pokud tedy bude mít být koťátko darováno například dětem kupujícího, s kterými koťátko už žilo, není důvodu, proč by chovatel nevyhověl žádosti kupujícího.


Článek IX. Konečná ustanovení

V posledním devátém článku smlouvy najdete ustanovení, která se píšou do většiny smluv, o tom, kolik originálů smluv existuje (dva), že jeden originál obdrží kupující, druhý chovatel, že smlouvy mohou být měněny jen v případech, kdy s tím souhlasí obě strany, písemně (protože písemnou smlouvu lze měnit zase jen písemně - § 40 odst. 2 Občanského zákoníku) a dodatky ke smlouvě musí být očíslované.

Najdete tu i prohlášení kupujícího, že se seznámil s chovatelským řádem FIFé, což je jeden z nejdůležitějších předpisů upravujících chov koček. Spolu s ním se už kupující zavázal dodržovat i předpisy ČSCH – SCHK. Jak jsem už psal kdesi shora, v žádném z těch předpisů nejsou žádná přísná pravidla, kupující, který se chce o koťátko starat se jich bát nemusí.

V bodě 9.4. je pak klasická právní formulace o tom, že obě strany si smlouvu přečetli a s jejím obsahem souhlasí, což se předpokládá už jen z toho, že smlouva je oběma účastníky, tedy chovatelem i kupujícím, podepsána.



Snad vám tento článek pomůže při rozhodování, zda si naší kočičku pořídit nebo ne, snad pomůže i dalším chovatelům, kteří nebyli postižení právem jako já. Už opravdu naposledy zopakuji, že nám jde jen o to, aby se koťátka měla u nových majitelů dobře, ten, kdo si naše koťátko pořizuje, aby se o něj staral s láskou, měl z něj radost a sledoval jak krásně roste a prospívá, může vlastně víc než dvě třetiny smlouvy ignorovat, protože ta pravidla bude nevědomky dodržovat sám.

Pokud máte nějaké poznatky k článku (je jedno, jestli jste potencionální kupující či chovatel), neváhejte mi napsat přes Kontakt. Spolu můžeme smlouvy udělat ještě kvalitnější.




Co v kterém zákoně najdete?


Vyhláška č. 610/2004 Sb. o označování a pasech psů, koček a fretek v zájmovém chovu při jejich neobchodních přesunech a o změně vyhlášky č. 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, obsahuje informace a pravidla pro vydávání Europasů, čipování kočičáků a podobně. Právě tady se dočtete, že Europas zvířete může vydat pouze veterinární lékař, na základě jehož žádosti pak Ministerstvo zemědělství zpracuje veškeré údaje a kromě toho, že vede evidenci zvířat v zájmovém chovu, tak se taky stará o aktualizování údajů o českých zvířátkách v rámci celé Evropské unie. Pokud vám kočička umře a měla vystavený Europas, běžte se poradit s veterinářem co dál, protože kromě jiného je povinností majitele zvířete informovat o tom právě Ministerstvo zemědělství do 7 dnů od úmrtí.


Zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání je samozřejmě předpisem nejdůležitějším. Z něj plyne povinnost ČSCH – SCHK vydávat svoje předpisy, není to tedy žádná svévole Svazu chovatelů koček. Obsahuje jak podmínky pro zajištění bezproblémového chovu, tak i obecné podmínky pro pořádání a organizování výstav a jiných veřejných vystoupení (konkrétně § 8).

Pro chovatele i kupujícího bude jedním z nejdůležitějších ustanovení § 13, týkající se ochrany zvířat v zájmových chovech. Toto ustanovení obsahuje obecné pokyny a podmínky pro chov zvířat, právě z něho plyne povinnost chovatelů zajistit svým zvířátkům (nejenom kočkám!) stravu, přístup k vodě, zajištění vhodného prostředí ve kterém žijí, a podobně. Najdete tu také zakotvenou odpovědnost chovatele za svá zvířátka. V kontextu s předchozím článkem, kde byl chovatelem označován vlastně prodávající, tady platí, že chovatelem je ten, kdo má zvíře právě fakticky u sebe. Odpovědnost za zvíře na sebe bere i ten, kdo se ujme zvířátka toulavého. Poměrně samozřejmé je, že i zájmový chov je zakázán těm (ani nebudu psát chovatelům), kteří odchovávají záměrně, nebo v důsledku špatných podmínek chovu, nemocné potomky. Ze čtvrtého odstavce § 13 pak zjistíte, proč je ve smlouvě podmínka, že kupující kupuje koťátko pro sebe. Zákon na ochranu zvířat proti týrání obsahuje právě tady zákaz prodeje zvířátek některým osobám (osobě mladší 15 let, osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům…).

Hned v následujícím ustanovení § 13a najdete povinnost chovatele vést evidenci svých zvířátek. Právě proto si chovatel – prodávající nechává kopie rodokmenů, kupní smlouvy, za evidenci lze považovat i zasílání fotografií, potvrzení o kastraci a mnoho jiného.

Dosti důležitou problematikou je taky přeprava zvířat (§ 8d). Zvířátko, které má podstoupit nějakou cestu musí být samozřejmě natolik zdravé, aby tuto cestu přežilo, nebo aby z ní nemělo trauma, neonemocnělo (což samozřejmě neplatí, pokud jedete k veterináři - § 8d odst. 3). Kočičáci musí být přepravováni v bezpečných přepravkách, což je samozřejmě jednak proto, aby neohrozil sám sebe, ale i řidiče. Nesmí být vystaveni moc vysokým nebo nízkým teplotám, musí být zajištěni tak, aby si nemohli ublížit, musí mít zajištěno dostatečné proudění vzduchu... Například my máme tři různé přenosky, jednu obrovskou (říkáme jí cirkus) s kterou jezdíme na výstavy a dvě menší. V každém případě při jízdě autem i ty přenosky se snažíme zabezpečit bezpečnostními pásy. Pokud převážíte zvíře přes hranice, je pro vás závazné i nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 998/2003/ES ze dne 26. května 2003, o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS, v němž se právě dočtete, že zvířátka musí mít svůj vlastní Europas a musí být čipována.


Vyhláška č. 5/2009 Sb. o ochraně zvířat při veřejném vystoupení a při chovu, navazuje na povinnosti různých chovatelských organizací stanovených zákonem č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání. Mezi našimi zákonodárci je dlouhodobě oblíbený postup co nejvíce ztížit komukoliv orientaci v zákonech a podzákonných předpisech. Člověk by řekl, že tato vyhláška mohla být klidně součástí zákona na ochranu zvířat. Mohla, ale není. Kromě toho, že tato vyhláška specifikuje náležitosti řádů ochrany zvířat při chovu (určitě už víte, že pro české kočky platí Řád ČSCH na ochranu koček při chovu a Řád ČSCH na ochranu koček při veřejném vystoupení nebo svodu), se tu dočtete třeba to, že reprodukce kočičáků (§ 7 odst. 2) je možná po dosažení 1. roku věku zvířete, do nejvýše 9. roku. Řád ČSCH pak říká, že pro volnou plemenitbu můžete použít kočičky do 8. roku věku, potom je potřeba krytí konzultovat vždy s poradcem chovu. Stanoveno tu je taky pravidlo maximálně 3 vrhů jedné kočky v období 24 měsíců (shodné s předpisy ČSCH – SCHK). Podle uvedené vyhlášky je možné koťátka prodávat nejdříve ve věku 84 dnů (12 týdnů), což Svaz chovatelů koček sám „zpřísnil“ na 13 týdnů.


Zákon č. 166/1999 Sb. o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon) ukládá v § 4 chovatelům chovat zvířata v podmínkách, které odpovídají jejich nárokům, sledovat zdravotní stav svých zvířátek a povinnost včas jim poskytnout první pomoc a následně i veterinární péči. Jako majitel koťátka jste povinni zajistit potřebná očkování, včetně očkování proti vzteklině a všechny tyto údaje mít uvedeny v očkovacím průkazu (říkal jsem, že jej musíte střežit jako oko v hlavě), zajistit jeho označení čipováním (tetování už u kočičáků není možné) a Europasem v případě, že s ním jedete za hranice… A ještě pro úplnost – ohledně očkování proti vzteklině se v případě, že jedete do zahraničí podívejte i na rozhodnutí Komise Evropských společenství č. 2005/91/ES, kterým se stanoví doba, po níž je očkování proti vzteklině považováno za platné.